Galerie Františka Romana Dragouna v Písku

MAX ŠVABINSKÝ... tuto sobotu naposledy v Písku!

Výstava „Učitelé a žáci” nebo-li "Švabinský-Dragoun-Říhánek" končí 31.8. 2024!

Galerie Dragoun v Písku připravila výjimečnou výstavu „Učitelé a žáci”, která osvětluje jedinečné vztahy mezi třemi významnými osobnostmi českého umění: Maxem Švabinským, ak. mal. Františkem Romanem Dragounem a ak. mal. Daliborem Říhánkem. Tato výstava přinesla do Písku nejen mimořádná umělecká díla, ale je i oslavu uměleckého dědictví a příležitost pro návštěvníky z celé České republiky, aby se setkali s díly tří umělců, kteří formovali a stále formují české výtvarné umění.

 

Na vernisáži 1.6. zazněla i slova ak. mal. Dalibora Říhánka, která Vám nyní chceme zprostředkovat: 

Vážení a milí,

tato společná výstava mě přinutila se zamyslet nad mým studiem na pražské AVU, nad celým mým výtvarným životem a v podstatě o cestě k dnešnímu výtvarnému projevu. Došel jsem k názoru, že jsem navázal na tradici české výtvarné scény, a též na impulsy z italské a francouzské malby. Nejsem a nikdy jsem nebyl abstraktní malíř, přesto se domnívám, že v práci abstrahuji. Dovolím si zde citovat velikány francouzské malby George Braqua a španělského génia Pabla Picassa, kteří hovoří o abstraktním umění shodně. Abstrakce je trikem, jak učinit umění neškodným, neboť nepřipouští všechny ty složité momenty, z nichž se skládá malba. Zboření posledního, byť názorného spojení s viditelným světem přírody a věcí, vede k naprostému vyprázdnění malby, znemožňující jakoukoliv smysluplnou komunikaci s divákem. Tito dva velcí experimentátoři, odmítali učinit onen poslední krok. Potlačení námětu, naprostá lhostejnost a ignorace předmětu, by vedla k neúplné výtvarné formě. Příliš milovali malbu, než aby zašli tak daleko. Obraz bez námětu bude neduživý a brzy se omrzí. Bude jen otázkou času, kdy začne působit pouze jako fádní opakování téhož, v lepším případě jako více či méně zdařilá dekorace.

Abstraktní umění je malba a kde je drama? Člověk je chtě nechtě nástrojem přírody, která mu vnucuje svou povahu, svůj zevnějšek. Je třeba být s přírodou ve shodě. Můžeme si dovolit jistou nevázanost, ale pouze v jednotlivostech. Je mi trochu líto, že v malbě došlo náhle ke zvratu. Je mi líto těch kombinací, které moderní umění následně provedlo, těch pseudointelektuálních kompozic, jež opomíjejí přírodu a přestávají ji vůbec vnímat. Proto přímo zuřivě trvám na svých prostředích a způsobu vyjádřování. Nechci zanevřít na přírodu a opustit viditelný svět věcí, zříci se umělecké tradice a české výtvarné školy a stvořit Nové umění pro „lidi budoucnosti“.

Vyvolá-li plátno pouze dvourozměrnou představu prostoru, je to užité umění, dekorace či ornament. Dvě dimenze proměnit na tři je pro mě magický zážitek, neboť se mi zdá, že jsem se zmočnil čtvrté dimenze- času, po níž prahne celá má bytost. V malbě mi jde o opravdovost, psychiku, lidskost, expresivnost, která není kalkulem jakéhosi stylu. Jde mě o hluboký lidský prožitek, o moderní výtvarný projekt, který si je vědom nadčasové noblesnosti a krásy tradice. Moje akty jsou náhledem do duše žen, jsou ódou na ženské tělo, na životodárnou sílu erosu.

V Písku DŘ. 13. 5. 2024